Proč se stydíme a jak stydlivost překonávat po malých krocích

Stydlivost, introverze a sociální úzkost se často pletou, přitom každá znamená něco jiného. Introvert ve společnosti nemusí mít strach, jen ho dlouhé večírky unavují a raději si dobíjí energii v klidu. Stydlivý člověk by se rád zapojil, ale brzdí ho obava z toho, jak bude působit. Sociální úzkost je silnější a vytrvalá forma téhož strachu, která omezuje běžný život. Stydlivost se dá postupně zmírnit, a není to otázka vůle, ale tréninku.

Je se stydět špatně?

Není. Stydlivost patří k běžným lidským vlastnostem a mnoho lidí ji má v určitých situacích, typicky před publikem, s cizími lidmi nebo s autoritami. Stydliví lidé bývají pozorní posluchači a pečlivě volí slova. Problém nastává, když kvůli ní přicházíte o věci, na kterých vám záleží: nepřihlásíte se o slovo, odmítnete pozvání, nezeptáte se na lepší místo v práci.

Cílem tedy není stát se duší každé party. Stačí, aby se rozhodování o tom, co uděláte, řídilo vámi, ne strachem.

Proč rudnu a třesou se mi ruce?

Tělo reaguje na sociální situaci jako na hrozbu. Zrychlí se tep, rozproudí krev, zčervenají tváře, ruce se zpotí. Je to stejný poplach, jaký by spustil štěkající pes. Paradoxně ho zesiluje snaha ho skrýt: kdo se soustředí na to, aby nezčervenal, zčervená spíš.

Pomáhá vědět, že ostatní tyto projevy vnímají mnohem méně, než se zdá. Psychologové tomu říkají efekt reflektoru, máme pocit, že jsme pod drobnohledem, ale lidé kolem jsou zaměstnaní hlavně sami sebou.

Jak začít, když mě děsí už pomyšlení?

Postupně a od nejsnazšího. Napište si seznam situací, kterých se bojíte, a seřaďte je od nejmírnější po nejtěžší. Na začátku může být pozdravit souseda nebo se zeptat prodavače na radu, na konci třeba promluvit na poradě.

Každý krok opakujte, dokud nepřestane být výrazně nepříjemný, a teprve potom jděte dál. Strach při opakování přirozeně slábne, protože mozek zjistí, že se nic hrozného nestalo. Vyhýbání má opačný účinek: krátkodobě uleví a dlouhodobě strach posílí.

Co říct, když nevím, co říct?

Rozhovor nemusí být originální. Otevřené otázky typu „Jak jste se sem dostal?“ nebo „Co vás na té práci baví?“ druhému dávají prostor mluvit a vám čas se zorientovat. Navazujte na to, co řekl, místo hledání vlastního chytrého postřehu. Když se odmlčíte, nic se neděje, krátké ticho je v rozhovoru normální.

Přiznat se k nervozitě je také v pořádku. Věta „trochu se před lidmi stydím“ většinou vyvolá sympatie, ne posměch.

Pomůže se na situaci připravit?

Ano, s mírou. Pro prezentaci nebo pohovor se vyplatí mít připravené hlavní body a zkusit si je nahlas. Doslovně naučený text ale svazuje, a když z něj vypadnete, nervozita stoupne. Jednou z mála situací, kde se příprava přehání, je běžný rozhovor. Kdo si v hlavě nacvičuje každou větu, přestává poslouchat.

Kdy už stydlivost potřebuje odborníka?

Když strach trvá měsíce, objevuje se ve většině společenských situací a kvůli němu vynecháváte školu, práci nebo se straníte lidí, může jít o sociální úzkostnou poruchu. Dobře se léčí, nejčastěji kognitivně behaviorální terapií, kde se právě postupné vystavování situacím učíte s odborníkem. Obrátit se můžete na psychologa, psychoterapeuta nebo praktického lékaře, který vás doporučí dál. Pokud stud doprovází deprese nebo užíváte alkohol k tomu, abyste se ve společnosti uvolnili, nečekejte s tím.

Zdroje

• Česká společnost pro kognitivně behaviorální terapii
• Českomoravská psychologická společnost